Jak jsem začala svou cestu seberozvoje a můžu o tom vůbec psát?
Většinou se dostáváme na cestu seberozvoje nebo na zjišťování, že je něco více mezi nebem a zemí v případě, že se nám stane nějaká špatná nebo tragická událost. Tuto událost si začneme řešit a dostávat se z ní a to, co nám pomáhá, o tom může vyprávět a psát zajímavé články. No jo, jenže co když se nám nic takového nestalo a přesto jsme vykročili na cestu seberozvoje? Můžu o tom vůbec psát a vyprávět? Bude to někoho zajímat, když za tím není žádný zajímavý příběh?
Je to totiž můj příběh. Já se na cestu seberozvoje dostala díky józe. Jóga je totiž velikou součástí mého života a má první lektorka jógy dělala zároveň i Reiki. A tak jsem se nechala do této energie také zasvětit. Bylo úžasné pozorovat, jak tato energie pomáhá mě i ostatním a to i na dálku. Při zasvěcování do této energie jsem měla pocit, že je při mně můj děda, který už nebyl fyzicky na tomto světě, a to mě trochu vyděsilo. Měla jsem a stále mám velký respekt k komu, že bych mohla vidět nějaké neživé postavy (duchy).
Po porodu dcery, jsem hledala nějaké další jemné cvičení, které by pomohlo mé tělo dát zase do kupy. A „náhodou“ mi bylo doporučeno cvičení, které vedla, dnes již má velice blízká kamarádka. Po cvičení jsme si občas povídaly a postupně zjišťovaly, že i ona má Reiki a tyto věci jí zajímají. Netrvalo dlouho a domluvily jsme se, že bychom mohly vyrazit někam na společný víkend. Volba padla na víkend, kde se mělo přecházet po žhavých uhlíkách. Na víkend jsme odjížděly s pocitem, co se bude dít a stále se ujišťovaly, že kdyby se nám tam jen trochu nelíbilo, okamžitě odjíždíme. Bylo to veliké vykročení z komfortní zóny. Spát se mělo ve společné místnosti s dalšími asi 30 lidmi, jedna koupelna, 2 normální záchody, jinak kadibudky. No žádný luxus…
Pátek večer začínal program seznámením a pak se šlo do potní chýše. V potní chýši se bubnovalo a zpívali mantry. Každý mohl odejít, kdy potřeboval. Po vyjití, nebo spíš po vylezení, z potní chýše jsem si lehla do mokré trávy. Srdce mi hodně bušilo a já měla pocit, že se přes to bušení srdce spojuji s matkou zemí. Při tom svítil krásně měsíc. Byl to pro mě hodně silný zážitek.
V sobotu jsme chodili celý den bosky, aby se chodidla připravila na přejití po uhlíkách, cvičili jsme a pak jsme připravovali vatru, ze které se večer brali uhlíky na přecházení. Večer jsme se sešli všichni u ohně. Zpívali se opět matry, tancovalo se, bubnovalo….pak přišla chvíle, kdy se mělo začít přecházet po uhlíkách. Já měla pocit, že musím jít mezi prvními. Když už jsem stálá připravená k přejití, mysl mi začala říkat, to přece nejde, spálíš si nohy,…já byla ale připravená a odhodlaná to přejít. Mysl jsem přestala poslouchat, nadechla se, vydechla a šla. Pocit po přejití uhlíků byl úžasný. Já to dokázala, nic se mi nestalo, radovala jsem se a zároveň brečela dojetím nad schopností těla, co všechno zvládne, když se mu mysl neplete do cesty.
Samozřejmě jsme zůstaly celý víkend a moooc si to užily. Co nás tam také udrželo, byla vynikající domácí vegetariánská kuchyně.
Zhruba po roce od uhlíků, se najednou začalo všude psát a mluvit o Wimu Hoffovi a o tom, co všechno dokázal. Začalo mě to víc zajímat a jak to tak bývá, do cesty mi přišel jednodenní kurz, kde se nejprve mělo dýchat a pak se ponořit do bazénku s ledovou vodou. Ha výzva…
Okamžitě volám kamarádce a oznamuju jí, že jdeme. No zprvu se jí moc nechtělo, ale přemluvila jsem jí a přihlásila nás. Ještě, že jsem to udělala rychle, protože má mysl opět začala vymýšlet důvody, proč do toho nejít…jako třeba: ty chceš jít do bazénu se studenou vodou, když se normálně sprchuješ skoro vařící vodou a vůbec nemáš ráda zimu…ale byly jsme už přihlášené a mysl s tím nic nezmohla. I doma se dost podivovali, že do toho jdeme.
Tento kurz mi změnil život. Poprvé jsem ucítila sílu dechu. I ponoření do ledového bazénu bylo celkem v pohodě. I když po ponoření mi srdce bušilo o 106 a chtěla jsem utéct. Když jsem ale zklidnila dech a začala dýchat zhluboka, uklidnilo se i tělo. Nakonec jsem šla do ledového bazénu 2x. Od té doby se snažím otužovat. Po kurzu jsme se chodily s kamarádkou otužovat u ní do řeky. Naštěstí má řeku celkem blízko domu, kde bydlí, takže pak už jsme chodily k řece rovnou v plavkách a v županu. Jednou nás takhle potkal její manžel a říkal si, co to je za blázny, než poznal, že jsme to my.
Prvotní nadšení z otužování časem přešlo a já si dávala jen občas studenou sprchu. K vánocům jsem pak dostala knížku o Wimu Hoffovi. Kde jsem si připomněla, jak je otužování prospěšné a znovu se k němu vrátila. Samozřejmě mysl na to má jiný názor. Já už jsem si toho ale vědoma a moc mě baví pozorovat, co je schopná vymyslet, abych do studené sprchy nešla, jako třeba – měla bys jít támhle to uklidit, a ještě tohle udělat, když to jednou neuděláš, nic se přece nestane – občas mysl nechám rozehrát toto divadlo a jen se sama sobě směju. Pak ale řeknu STOP a jde se bez přemýšlení na to. Hodně mi při tom pomáhá dech. Opět ten dech. Mocný dech, který mi učaroval.
A zde opět sehrála svou roly náhoda, kdy jsem slyšela podcast o dechu a technice Breathwork s Ester Kozlovskou. Vyzkoušela jsem její Brethwork meditaci. Při Brethwork meditaci jsem zažila krásné stavy, kdy jsem měla pocit, že v mém těle proudí zlatá energie a že se každá buňka převibrovává, měla jsem i krásnou vizi. A tak začala má cesta s Breathworkem….
Ve světlo skrze dech, budeš měnit svůj svět. Více o mě si může přečíst v mém příběhu